Profil - Spoutej mé sny

„Ne! A ne! A ne! Prostě NE! Tentokrát bude po mém! Vždyť přece víš, jak nerad se hádám. Navíc to ani pořádně neumím. Tak proč mi tohle děláš? Proč? Víš, jak moc tě miluju. Jsi pro mě ta jediná. I když nejsme zrovna spolu, tak tě nosím tady i tady. Ze začátku náš vztah neměl jedinou chybičku a teď tohle? Jak si jen mohla? Přece jsme byli už týden dopředu domluvení a najednou mi nedáš ani vědět a změníš si plány? Tohle prostě není fér. To se prostě nedělá. Moc dobře si pamatuješ, když jsem tě sem poprvé přivedl, objal tě a řekl ti, že chci, abychom k sobě byli vždy upřímní a všechno si říkali. A ty jsi na mě jen mlčky koukala a já věděl, že to tak chceš taky. Jak by ses cítila ty, kdybych udělal to samé? A nechci zase slyšet výmluvy, že žádné city nemáš, tohle už je hrozně ohrané. To mi na to nemáš co říct? Došli ti argumenty? Chceš se snad prát? Chceš? Dobře, tak do toho!“
Naštvaně jsem mrskl ovladačem po televizi. Na poslední chvíli mi zrušili můj oblíbený pořad.

-------------------------------------------------------------------------

Ten nekonečný křik a výbuchy v pozadí. Nic z toho prostě nechtělo utichnout. Občas to i znělo, jako kdyby někdo pustil jednu z mých oblíbených písní. Někteří odtud chtějí domů už po chvíli, co sem dorazí. Jiní se v tom doslova vyžívají a mohli by tu strávit zbytek svého života. Ale všichni víme, co by se z nich nakonec stalo – blázni. Pak jsou tu takový jako já. Prostě udělají jenom to, co musí a je nezbytně nutné, aby se odtud dostali bez úhony.
Vzal jsem do ruky mojí poslední šanci. Taková malá hloupost a kolik toho dokáže. Brát i dávat. Bylo mi moc dobře jasné, že žádnou další již nedostanu. Cítil jsem, jak mi po zádech a po tvářích stéká pot, kapka za kapkou. Začínal jsem mít pocit, jako kdybych se v tom potu topil. Otřel jsem si čelo a podíval se na ruce. Tak moc se mi třásly. V tichosti jsem se zasmál. Nebylo to možné, tahle bitva už je prostě prohraná. Tak k čemu tohle všechno? Ale stejně, nabil jsem a zamířil. Někdo do mě ze strany šťouchl.
„Tak střílej, sakra! Než bude pozdě!“
Vydechl a soustředil jsem se jenom na cíl a tlukot mého srdce. Buď odtud odejdu živý, nebo zemřu. Za daných okolností jako zbabělec. Vystřelil jsem.
A jen o kousek minul.
Tak trochu se mi vlastně ulevilo. Nebudu už muset nic řešit. Všechno teď skončí.
„AU! Smůla. To srdce ti holt vystřelím příště.“
Jak já nesnáším ty zatracené poutě.

-------------------------------------------------------------------------

Když sem vlezl, byla to jen legrace. Čas se proti němu spikl. Měl v plánu mu utéct a jemu ubývalo sil.
Všichni vědí, jak tohle dopadne.
Z vteřin se stávaly minuty a minuty zase pěkně bobtnaly do dalších výšin. Byl na úplném dně. Neskutečně vyčerpaný, vystrašený a zoufalý. Měl pocit, že už se nemá kam pohnout, ale stále se o to snažil. Všude okolo, kam nakonec sáhl, byly jen stěny. A všude, kam se podíval, byla naprostá tma. Vzrušení a zvědavost, jež cítil na úplném začátku tohohle dobrodružství, se postupně měnili ve strach. Strachem se mu plnilo hrdlo a z onoho strachu nebyl schopný ze sebe vydat jakékoliv slovo. Jediné, co slyšel, byl tlukot jeho srdce a nesrozumitelné mumlání vše různých hlasů v jeho mysli, které se postupně ozývaly.
„Proč jsi to udělal?“
„Proč jsi sem vůbec lezl?“
„Stálo ti to za to?“
„Ztratil ses a nemáš u sebe žádné světlo.“
„Ještě pořád je to taková taškařice?“
„Věděl jsi, že to takhle dopadne.“
„Kolik času ti asi ještě zbývá?“
„Víš, tomuhle se říká naprostá tma.“
„Aspoň, že máš na sobě nějaké oblečení.“
„Nemá cenu křičet, stejně tě nikdo neuslyší. Nebo tě uslyší někdo se špatnými úmysly.“
„Tak kdypak začneš brečet?“
„Za chvíli už bude po všem“
„Dá si někdo z vás taky zmrzlinu?“
Cože?!
Zmrzlinu?
Chytil se za hlavu. Už je to tady. Přestává mu to myslet. Mohl by křičet, ale k čemu? Mohl by pokračovat dál, ale kam? Nejspíš by chodil jen v kruhu. Naposledy zavřel oči a čekal, že až je otevře, uvidí. Uvidí něco. Cokoliv!
A nic…
Neviděl ani vlastní ruce. Opřel se a svezl na zem. Začínal být na konci sil a pomalu ho objímal mysl uklidňující chlad. Když v tom se konečně ozval hlas. Byl až moc blízko.
„Můžeš zase vylézt, nakonec musel ještě zpátky do práce.“
Díkybohu.

-------------------------------------------------------------------------

Posadil si ji na ramena, běhal v kolečkách a ona se celou dobu hrozně moc smála. Věděl jak ji rozesmát. Po tom, co se stalo před nedávnem, si už zbyli jenom sami dva navzájem. Chtěl, aby se každý den co nejvíce smála. Musí na to za každou cenu zapomenout. A on také. Ona by to tak určitě chtěla, i když už není s nimi. V jeho případě by jistě udělala to samé. Byl neskutečně rád a vděčný, že jen s velkým štěstím, mu zůstala alespoň ona – malá šibalka. Sundal ji a vyprávěl ji příběh. Vždy ve stejný čas a pokaždé nějaký nový. Tentokrát o koníkovi Honzíkovi.
„… a tak Honzík k rozumu přišel.“
Každý příběh měl svůj vlastní svět a jen za velmi výjimečných podmínek a také na malou chvilku tyhle světy měly povoleno kolidovat. V každém takovém světě navíc bylo někdy až moc jednoduché se ztratit. Cesta zpátky ven zarůstala totiž rychleji, než by se mohlo na první pohled zdát. A svítící nápis “Východ“ nad dveřmi byl dosti poruchový.
Postarší muž vstoupil do místnosti.
„Pane, promiňte, ale stále si nemyslím, že je dobré, aby si dospělý člověk hrál s mluvící panenkou.“

-------------------------------------------------------------------------

Šáhl si do kalhot a vytáhl ho. Nestyděl se za to. Alespoň teď už konečně ne. Ukázal ho v celé jeho kráse. Na Sluníčku se neskutečně leskl. Byl upocený, ale byl jeho a nikdo mu ho nikdy nevezme. Dokonce ani obsah. Vždycky se mu všichni smáli. Prý to, co má uvnitř ani nejsou koule, ale jenom takové malé kuličky. Jen tak do nich cvrnknout a odletí neznámo kam. A on potom bude do konce života bulet zvýšeným hláskem, jak o to všechno přišel. Měl ho jen tak zavěšený, jako kdyby visel za špendlík. Ale jemu to nevadilo, byl odhodlaný. A připravený. Na tenhle moment čekal dlouhou dobu. Ještě jednou a jen tak pro štěstí si na něj šáhl. Na svůj pytlík pro štěstí. Byl upocený zase o trochu víc. Mnohem víc, než kdykoliv předtím. Najednou se zamyslel, nad rodinou, nad jeho sestrou, která ho vždycky podržela, když potřeboval. Ale ne na dlouho. Někdo totiž promluvil.
„Pán ráčí už cvrnkat?! Jinak budete vyřazen ze hry.“
Lekl se a jeho pytlík i s kuličkami vletěl přesně do nejbližšího kanálu.
„Ano, správně. Do hajzlu. Děkuji mnohokrát.“

-------------------------------------------------------------------------